Pověst o lupiči Soldátovi

   Slýcháme někdy o starých zlatých časech, ale sledujeme-li však trochu historii, shledáme, že těch zlatých časů bylo velmi málo. Hlad, mor, války, selské rebelie, to není známkou dobrých časů. Zvláště za těch dlouhých a hrůzných válek trpěla celá zem. Cizí vojska z různých koutů světa vraždila, pálila a drancovala, takže lidé se schovávali po lesích a skalách. Pole pustla, řemesla hynula. Lid vesnický si nebyl jist ani životem, ani majetkem. Bylo mnoho krádeží a loupeží. Co nerozkradli vojáci, ať již cizí nebo císařští, to pobrali různé lupičské roty, které byli ve všech krajinách. Tenkrát nebylo četníků a policie jako dnes, a proto měli zloději dosti  volné pole ke svému působení. Lupiči kradli v noci dobytek a ten buď prodali nebo poráželi a o maso se rozdělili. Mnohdy hospodář, ačkoli dobře věděl, že mu dobytek vyvádějí z chléva, raději sám sebe ukryl. Tito zloději měli prý v každé vsi své tajné pomocníky a zpravodaje. Největším postrachem ve zdejší oblasti byla mnohočlenná lupičská banda Severů ze Skutče. Ti byli tak drzí, že jim lidé ze strachu před jejich mstou dávali výpalné. Kdo se zdráhal dát jim co žádali, tomu buď zapálili stavení nebo ho vykradli a ještě ztloukli. Však také dostali zaslouženou odměnu. Bylo to na výročním trhu ve Skutči, kdy přepadli v lese v „Hesinách“ jednoho rolníka a jeho ženu, kteří se vraceli z trhu s penězi za prodaný dobytek. Rolníka zabili a oloupili, ale jeho ženě se podařilo utéci. To byl také jejich poslední kousek. Na prosby a pláč nešťastné ženy, ozbrojili se sedláci sekerami a provedli nad Severáky krutý soud. Dvanáct jich bylo toho dne ubito a pak již byl klid.

    Na Skále býval před dávnými časy zloděj Klínko, který měl svoji skrýš ve skále pod č.p.42. Do této skrýše si snášel nakradené věci.Ten však nebyl tak nebezpečný.

   Jak je výše uvedeno, zdržoval se v našem okolí obávaný zloděj, kterému se přezdívalo „Soldát“, protože byl vojenským vysloužilcem. Pocházel prý z  Kostelce, z jednoho statku. Ačkoliv jako starší syn měl právo doma na statek, byl chycen a odveden na vojnu. Snad proto, že nedělal dobrotu, prováděl všelijaké neplechy, nikoho se nebál a také neposlouchal. Proto to jeho otec tak sám zařídil, aby si páni vzali na vojnu staršího syna a mladší, který byl mírnější, zůstal doma. Tenkrát ještě drábové mladíky chytali v noci, třebas u muziky a koho chytili, ten se hned tak domů nevrátil. Také tento mladík se vrátil domů až po 12. letech a ještě zmrzačený. Po svém návratu žádal po bratrovi podíl po rodičích ze statku. Mezi bratry nastávali časté hádky, až hospodář došel pro rychtáře a sousedy a bratra vojáka ze statku vyhnal. Ten mu však přísahal pomstu a také brzy po tom, jedné noci statek úplně vyhořel. Soldát se toulal po lesích a živil se krádeží. V „Hůře si vydlabal v pískové skalce jeskyňku, která mu sloužila za skrýš. Jeskyňka je tam dodnes a říká se ji „Drápka“. Měl také svoje pomocníky, kteří mu pomáhali při krádežích a poskytovali mu přístřeší. Prováděl směle krádeže a panští mušketýři ho marně hledali. Snad se ho i báli, protože se o něm říkalo, že se nezalekne ani 10 chlapů. Když vykradl kostel a faru, byl vyslán z Chrudimě oddíl vojáků a ti jej chytili v lese, kde se dodnes říká v Rybníčkách. Bránil se zuřivě. Několik vojáků zranil, než ho dostali a svázaného odvezli do Chrudimě, kde byl odsouzen k trestu smrti na šibenici.

 

 

 

Smrt pro lásku  

    Ve zdejší obci kolovaly pověsti z pradávných dob.  Některé pověsti mají v sobě mnoho romantiky a lidové poezie, že by byla škoda aby upadly v zapomnění.

    Před několika sty lety sídlil ve své tvrzi na Skále statečný a krásný rytíř Lubor. Tento se zamiloval do spanilé dcery pána z hradu kunětického Aleny, která jeho lásku opětovala.  Otec Alenčin však o sňatku s rytířem Luborem nechtěl ani slyšet a zasnoubit ji chtěl přes její pláč a prosby  s panem Omšem z Kostomlat. Avšak v den slavných zásnub, rytíř Lubor svoji milou Alenku unesl na svoji tvrz.  Rytíř z Kostomlat se však brzy dozvěděl o útěku svoji nevěsty a jal se je ihned s několika zbrojnoši pronásledovat. Nastal tuhý zápas mezi oběma rytíři na samém okraji skály, až se oba zřítili dolů. Když to zpozorovala Alenka, vyrvala se prý zbrojnošům  a s výkřikem skočila ze skály za svým milencem. Všichni tři byli mrtvi a pohřbeni prý jsou v těch místech kde stojí kostel.

 

 

Pověst o založení kapličky v Podskalí

 

Pod palmovou ratolestí

   V první polovině jedenáctého století stál na příkré skále hrad. Byla to vlastně stará tvrz, skládající se z několika rozsáhlých dřevěných budov.  Vzhled hradu dodávala této tvrzi kamenná kulatá věž s hláskou, která se vypínala na skalním srázu, na straně severní. Budova vedle věže sloužila za obydlí pána hradu a byla nově přestavěna na způsob zámečku. Ze tří stran kolem hradu byla silná kamenná zeď, před kterou kvůli bezpečí byl zvenčí hluboký příkop. Na východní straně byla brána.

   Majitel hradu byl pan Jiří, který si dával přídomek ze Skály a Kostelce. Pan Jiří byl rytíř statečný, pohostinný a zámožný. Celé rozsáhlé okolí bylo jeho majetkem. V několika statcích v okolí hospodařili jeho správcové s čeledí, kde se chovalo hojně dobytka, koní a ovcí. Pan Jiří byl výborným hospodářem a jeho statky mu dávaly značný užitek. Ke svým poddaným a čeledi byl pan Jiří pánem sice přísným, ale také milostivým, takže se u nich těšil veliké úctě a oddanosti. V rozsáhlých jeho lesích byla hojnost rozličné zvěře a pan Jiří byl vášnivým lovcem. Rád pořádal velké lovy na zvěř, ke kterým zval všechny okolní pány až z chrudimska, pardubicka a vysokomýtska. O těchto lovech bývalo veselo na hradě i okolí. Po lovu bývaly skvělé hostiny a pan Jiří měl vždy dostatek dobrého jídla, vína a medoviny. Jak byl pan Jiří jinak spokojen a oplýval bohatstvím, ve svém manželství mnoho štěstí nenalezl. Jeho krásná choť, kterou z celého srdce miloval, mu zemřela za dvě léta po svatbě, zanechavši mu jediné dítko, dcerušku Zdeňku. To byla pro pana Jiřího bolestná ztráta, které želel po celý život. Veškerou svoji lásku a péči věnoval svoji dcerušce, která byla největší jeho radostí a pýchou. Zdeňka rozkvetla v pannu krásy nevídané. Pověst o její kráse rozhlášena byla široko daleko a byla nazývána „Skalskou růží“.

   Sotvaže odrostla dětským střevíčkům, již měla mnoho ctitelů, kteří ji obletovali jako motýli krásnou květinu. Zdeňka však jakoby pro lásku nebyla ani stvořena. Ráda sice prodlévala ve společnosti mladých a krásných rytířů, ráda přijímala jejich dvoření a lichocení, ale nikdo z nich nemohl získat její lásku. A zase šla o krásné Zdeňce pověst, že kdo se jednou zadívá do jejích čarovných očí, že je k lásce začarován, ale panna Zdeňka je prý jako ledová panna z nedobytné pevnosti. Marně ji ctitelé pěli písně milostné, marně ji ohnivými a výmluvnými slovy líčili svoji velikou lásku, všem stejně odpovídala s úsměvem, že má na celém světě nejraději svého tatíčka a tomu prý zachová věrnost.

   Ačkoli mezi nápadníky Zdenčinými byli rytíři, jejichž rod patřil k nejpřednějším v celém království, ponechával pan Jiří Zdeňce úplnou volnost a nenutil ji k ničemu. Říkával ji, že by se ještě nerad od ní odloučil, ale že by ji nezabraňoval, kdyby si zvolila za manžela třeba prostého, chudého, jenom když řádného muže. Nejstálejšími a nejvytrvalejšími ze všech ctitelů a nápadníků krásné Zdeňky byli tři rytířové, Hroznata z Honvic, Jaromír z Tejnice a Jek z Trojovic. Nejvíce naděje na ruku Zdenčinu měl Jaromír a Hroznata. Ješek trojovický se nemohl rovnat svým dvěma sokům, ani přednostmi těla, ani ducha, ani majetkově. Hroznata z Honvic vynikal svojí smělostí a statečností. V bitvách, zápasech a turnajích býval nepřemožitelným. Mimo jiné měl pěknou a statnou postavu, černé havraní vlasy mu splývaly na ramena, černé oči sršely ohněm. Jaromír z Tejnice byl mladík krásný jako panna, s modrýma očima a světlou barvou vlasů. Podle nichž mu bylo přezdíváno „Zlatohlávek“. Vynikal duševně nad svoje druhy a na vysokých školách býval žákem nejpilnějším. Uměl krásně hrát na loutnu a zpívat písně milostné.

   V té době a to na jaře r. 1147, za krále Vladislava, formovala se veliká křižácká výprava, pod vedením německého císaře Konráda, proti Turkům, kteří dobývali Jeruzalém. Ve všech chrámech bylo předčítáno provolání papeže, který volal všechny křesťanské národy k obraně svatého města. Papežský vyslanec sv. Bernerd volal plamennými slovy Čechy do boje za kříž Kristův. Statečný král Vladislav, ozdobený křížem, volal národ český do zbraně proti Turčínovi. Na hradě skalském odbývala se právě malá hostina. Pan Jiří vyprávěl jaké Turci páchají ohavnosti na křesťanech a jak je trýzní. Litoval, že není již mladým mužem, aby se mohl zúčastnit křižácké výpravy a ztrestat vrahy. I Zdeňka byla plná nadšení a řekla, že kdyby mužem byla, nemeškala by ani minuty a šla by bojovat proti Turkům. Na to ale vystoupil Hroznata a vyznal, že ona sama jenom je překážkou, proč dosud váhá vstoupit do křižáckého vojska, protože není snadné se od ní odloučit. K tomu horlivě přisvědčili Jaromír i Ješek. A tu Zdeňka plna zbožného zápalu pro křižáckou výpravu, vyslovila ten slib,  že si vezme za manžela z těch tří, který se zúčastní bojů s Turky a na důkaz vítězství, přinese ji palmovou ratolest od Kristova hrobu v Jeruzalémě. Tu poklekli tři mladí rytíři k nohám krásné panny a slavný slib učinili, že vezmou na sebe kříž a pro lásku boží a panny Zdeňky, buď zvítězí nebo padnou.

   Této veliké křižácké výpravy se pod vedením krále Vladislava zúčastnil květ českého rytířstva. V táboře křižáckém, na českých hranicích, kde očekával král Vladislav císaře německého s vojskem, dleli také Hroznata a Jaromír. Ješek z Trojovic se křižáckého tažení nezúčastnil. Vymluvil se na náhlé onemocnění. Tomu však nevěřil ani Jaromír a Hroznata a obvinili jej ze zbabělosti a věrolomnosti. Vždyť složili Zdeňce a panu Jiřímu slib, že pro palmovou ratolest a lásku krásné Zdeňky, se budou být s celým peklem. Zvláště Hroznata nedůvěřoval Ješkovi, a proto tajně vyslal svého sluhu nazpět, aby vypátral, co se doma děje. Velice se pak rozhněval, když mu jeho sluha po svém návratu pověděl, že pan Ježek je zdráv a denně prodlévá u Zdeňky. Tu nemeškal ani minuty. Omluvil se u krále, že z naléhavých příčin se  musí vrátit, ale že doufá, až svoji věc vyřídí, ještě výpravu dostihne. Rozloučil se se svým věrným druhem Jaromírem, se kterým se velice spřátelil a již letěl na svém výborném koni s větrem o závod. V duchu vinil ze zrady nejen Ješka, ale i Zdeňku, že byli proti němu a Jaromírovi smluveni a v duchu oběma sliboval pomstu. Konečně po dlouhé a prudké jízdě, celý zaprášený zastavil zpěněného koně před branou hradu.

   Toho dne bylo právě krásné počasí a Zdeňka si vyšla k potoku pod skálou na procházku. Usedla na břehu potoka a vzpomínala na svoje rytíře.Byli již několik týdnů vzdáleni. Zdali se šťastně navrátí a který z nich přinese ratolest z palmy? Který z těch dvou rytířů se stane jejím manželem? Za oba se modlila, aby se šťastně navrátili, oba ji byli stejně milí, a proto zvolila osud, aby určil sám, kterému z nich má náležet. U Hroznaty obdivovala statečnost a odvahu a krásné písně Jaromírovi se jí tolik líbily. Ze vzpomínek ji vyrušil Ješek. Mluvil lichotivě, vyprávěl, že se chtěl teď, když je zase zdráv, pustit sám do Jeruzaléma, ale matka i otec tomu stále zabraňují. Zdeňka však po tom ani netoužila, aby ji přivezl palmovou ratolest, proto mu domlouvala aby rodičům nepůsobil hoře a zůstal doma. Za této řeči došli na volné prostranství, když nad nimi na příkré skále stanul jezdec, na jehož prsou v záři zapadajícího slunka, krvavě rděl se kříž.  Byl to rytíř Hroznata. Hradní sluha mu pověděl, kde asi Zdeňka je. Zajel s koněm až na okraj skály a pátravě se rozhlížel. V tom ji náhle spatřil, jak důvěrně rozmlouvá s panem Ješkem. A hle, teď ji bere Ješek za ruce, sklání se k ní a snad ji chce líbat ! Krev vzkypěla v křižáckém rytíři. „Zrádci bídní !“ Vykřikl divoce. V tom se prudce vzepjal kůň a již obrovským skokem, řítil se s jezdcem ze skály. K nohám krásné panny dopadl rytíř Hroznata a zůstal ležet mrtev. Zlámal si vaz. Vedle svého pána umíral i věrný kůň. Omdlelou Zdeňku museli do hradu odnést. V místě, kde rytíř Hroznata skočil s koněm dolů, je hluboká rýha od vody vymletá.

    Pověst o tragické smrti statečného rytíře Hroznaty, jako blesk rozlétla se širým krajem. Potulní pěvci a harfeníci, zpívali píseň o zrádné panně a jejím milenci. Špatná pověst kolovala o Skalské růži. Jako těžký mrak, tak ulehl smutek a zármutek na tvrz pana Jiřího. Jeho miláček, Zdeňka,  dlela na lůžku již delší dobu. Těžce se roznemohla z náhlého leknutí ze smrti rytíře Hroznaty. Pan Jiří se velice strachoval o svoji dcerušku, takže skoro ani nejedl ani nespal. Kromě pana Jiřího dlel stále u ní Ješek. I on toužil aby se brzy uzdravila. Byl jediný, kdo projevoval Zdeňce upřímnou náklonnost. Nešťastný rytíř Hroznata byl za ohromné účasti lidí, pohřben v tom samém místě, kde svůj mladý a nadějný život dokonal. Na jeho hrobě nechal Jiří vystavět Kapličku.

    Zdeňka po svém uzdravení docházela často do kapličky a s vroucí motlitbou vzpomínala na svého bývalého ctitele. Na jehož osudu nesla vinu.  Ješka vůbec v lásce neměla a zbytečně ji žárlivý a prudký Hroznata podezříval z nevěry.  O svatbě s Ješkem nechtěla slyšet, ač ten stále prosil a naléhal. Odmítala a říkala, že musí ještě čekat, zdali se šťastně nevrátí z Jeruzaléma pan Jaromír z Tejnice s palmovou ratolestí. Denně se vroucně za jeho šťastný návrat modlila, ale čas míjel. Uběhl již rok, co odešel a tu teprve došla smutná zpráva, že v boji s Turky u Konstantinopole padl. Celá ta křižácká výprava skončila nešťastně. Bylo mnoho nádhery až od zlatých přilbic křižáckých rytířů přecházel zrak, ale bylo málo kázně a vytrvalosti. A té na tak obtížné výpravě a proti četnému a lstivému nepříteli bylo potřebné mnoho. Jenom  malá část, sotva desetina z výpravy, se po velkých útrapách a svízelích domů vrátila. Ti ostatní buď padli v bojích nebo zemřeli nemocemi a hladem a mnoho jich také bylo zajato a prodáno Turky za otroky. Těm bylo nejhůře, protože Turci se zajatými křesťany nakládali hůře než se zvířaty. Pro Zdeňku zvěst o smrti mladého rytíře Jaromíra byla novou bolestnou ranou. On vlastně jí byl nejmilejším ze všech, a proto mnoho slzí pro něho vylila. Sama sebe teď obviňovala, že svoji žádostí o palmové ratolesti zavinila smrt dvou mladých mužů. Na stálé naléhání a prosby pana Ješka a domluvy svého otce, svolila posléze k zasnoubení s Ješkem. Vymínila si však ještě jeden rok ke sňatku a doufala, že do té doby by se ještě Jaromír vrátil, kdyby byl dosud na živu. Stále měla jakési tušení, že zpráva o jeho smrti není pravdivá.

   Když rok minul, odbývala se v kapličce pod Skálou tichá svatba. Hned po ní odvezl si šťastný ženich svoji krásnou a bohatou nevěstu na svůj statek v Trojovicích.  Dle zápisů staré kroniky v Trojovicích, dal si pan Ješek zhotovit nový rodinný erb, ve kterém byla zobrazena pětilistá růže vyrůstající na skále. Tak stala se Zdeňka, růže ze Skály, pramátí vznešeného a slavného rodu hrabat Rožmberků., kteří nesli hrdě růži na skále v rodovém jméně i ve znaku. Německé rósen berk čili Rožmberk značí růži na skále (kopci). Rožmberkové byli nejmocnější a nejbohatší šlechtou v Čechách a jejich jmění rovnalo se jmění královskému.  Hráli po několik století důležitou roli v dějinách českých, při dvoře krále českého v Praze a císařského ve Vídni. Jejich hlavním sídlem byla Třeboň v jižních Čechách proslulá zvláště velikými rožmberskými rybníky.  

 

 

 

Podskalský poustevník

    Smutný los stihl rytíře Jaromíra z Tejnice. V Kruté bitvě s Turky u Konstantinopole byl těžce zraněn a odvlečen do zajetí. Sotvaže se jeho rány poněkud zhojily, byl prodán jako tisíce jiných křesťanů za otroka. Jako otrok musil vytrpět veliká muka a trápení. Ubohý otrok vzpomínal stále v dalekých končinách Asie na domov a na svoji lásku. Neklesal však na mysli  a od počátku přemýšlel o útěku, ačkoliv se to zdálo zhola nemožné. Z počátku byl přísně střežen a spoután řetězy. Ale později, po několika letech, dopřával mu jeho pán více volnosti. Jaromír se naučil správně mluvit turecky a snažil se všemožně získat přízeň svého pána, což se mu zdařilo. Myšlenka na útěk ho však neopouštěla a čekal jenom na vhodnou příležitost. Jednou ho vzal pán sebou na cestu do vzdáleného města, aby nakoupili koní. Na zpáteční cestě je zastihla prudká bouře. Jaromír měl na starosti deset koní a ti za bouře nebyli k udržení. Této příležitosti využil k útěku. Obrátil koně, kteří byli přivázáni dohromady na jinou stranu a nechal je běžet. Byla to odvážná jízda na život a na smrt neznámou krajinou. Konečně se bouře utišila a jemu se zdařilo plašící se koně uchlácholit. Nejlepšího koně si ponechal a ostatních devět v jednom městě šťastně prodal. Ze stržených peněz si zakoupil pěkný oděv a zbylé si uschoval na cestu.

   První jeho cesta vedla do svatého města – Jeruzaléma. Tam se zbožně pomodlil u Kristova hrobu a z nejbližší palmy usekl ratolest, kterou si pečlivě uschoval na prsou a střežil ji jako vzácný poklad. Na daleké a obtížné cestě musil ještě mnoho překážek a svízelí překonat, ale jeho veliká láska ke krásné Zdeňce mu dodávala síly a odvahy. Viděl se již u cíle svých snů a tužeb a představoval si již život po jejím boku jako krásnou pohádku. V duchu si představoval náhlé setkání s ní, jak se na něho mile usměje, až ji k nohám položí palmovou ratolest, jak v čelo jej políbí. Jako rána ostrou dýkou přímo do srdce, tak na něho účinkovala zpráva, že Zdeňka již patří jinému. Jeho sny ve šťastnou budoucnost se rozprchly jako mlha. Marná byla jeho láska, marné všechny oběti a utrpení. Nešťastný mladý muž div že si nezoufal. Takové zrady od Zdeňky se nenadál. K tomu se ještě dozvěděl, že jeho rodiče zemřeli zármutkem, když přišla zpráva o něm, že padl. Vyhledal tedy jejich hrob, na kterém si zaplakal. A jakoby zlý osud se proti němu spiknul, když přišel do svého rodného hradu v Tejnici a prosil svého bratrance, který obdržel od jeho rodičů panství, o přístřeší, poněvadž byl po daleké cestě strašně utrmácený a hladový, tu jeho bratranec se bál, že by mohl přijít o majetek, když se pravý majitel nenadále vrátil, a proto se k němu nechtěl znát. Ze strachu o panství, prohlásil Jaromíra za podvodníka a ačkoliv ten ho ujišťoval, že nechce ničeho, jenom přístřeší a stravu, aby mohl být skromně živ jako poslední sluha, nechal ho svázat a uvěznit v tmavém vlhkém sklepení, které mělo být jeho hrobem. Není divu, že nešťastný rytíř po takovém zklamání v tmavém žaláři proklínal celý svět. Byl by nejraději hned zemřel aby unikl všemu trápení.

   Po několika měsících, které v zoufalství prožil ve vězení, dopomohl mu starý a věrný sluha, který jej dobře poznal, na svobodu. Pán jeho odejel do Prahy a tu starý sluha vyvedl ubohého vězně a pánu svému, když se vrátil namluvil, že vězeň zemřel a že ho tajně v lese zakopal.  Jeho pán byl touto zprávou upokojen a ještě sluhu pochválil a hojně odměnil. Po svém útěku z vězení, nalezl se Jaromír v zoufalém postavení. Byl nemocen tělesně i duševně. Život otroka, zrada milenky a žalář, do kterého jej nechal vsadit jeho nejbližší příbuzný, to vše na něho tak působilo, že byl podoben živému kostlivci počal projevovat známky pomatenosti. Bývalý krásný jinoch, jediný dědic pěkného panství, byl nyní žebrákem beze jména a bez přístřeší. Aby hlady neumřel, vyprosil si starou harfu a s tou se toulal ode vsi ke vsi, od hradu ke hradu. Zpíval a hrál písně o lásce falešné.

   Jedné tuhé zimy, nalezli ho lidé napolo zmrzlého v lese u Podlažic. Donesli ho do kláštera, který byl právě ten čas postaven. (Klášter byl vystavěn roku 1159, tedy 12 let po oné křižácké výpravě.) Pan Jiří ze Skály daroval velkou část svého panství novému klášteru, také vesničku a hrad na Skále. V klášteře přivedli Jaromíra k životu a poskytli mu nějaký čas útulek. Mnichové měli soucit s nešťastným mužem, který byl stále smutný a často plakal, jako malý chlapec. Byl velmi zbožný a přál si zůstat v klášteře jako mnich a k tomu se také chystal. Ale časem se u něho projevovalo pomatení mysli, že s ním nebyla někdy ani řeč, každého se bál a před každým prchal, svolil opat k jeho prosbě a postavili mu poblíže kapličky pod skálou malou poustevnu, kde Jaromír trávil zbytek smutného žití. Bydlil v malé poustevničce na břehu potůčku, ráno, v poledne a večer zvonil na zvonek, který byl na kapličce v malé věžičce. Každodenně dlouhý čas prodléval v kapli před oltářem na modlitbách, za věrného přítele rytíře Hroznaty, který pod oltářem odpočíval. Na hubeném vyschlém těle nosil mnišský hábit, žíněný rubáš, přepásaný v půli  těla provazem. Oděv si přinesl s sebou z kláštera. V rukou měl neustále modlitební knihu, žaltář a růženec. Na svůj zevnějšek vůbec nedbal, a proto, ačkoliv byl teprve v nejlepším mužném věku, vyhlížel s dlouhými vlasy a vousy jako stařec. V malé zahrádce pře oknem poustevny pěstoval květiny a růže, kterými zdobil kapličku a ze kterých si uvil věnec, který si dával na hlavu. To byla známka jeho pomatení smyslů, což nebylo divu, po těch útrapách a zklamání, které prožil. Není ani divu, že zanevřel na svět a že se lidem a zvláště ženám, zdaleka vyhýbal a prosil je, aby ho nechali na pokoji. Lidé k němu nesměli chodit prosit o pomoc a radu jako k jiným poustevníkům. A přece jej občané ze Skály a Podskalí  měli ve veliké lásce a úctě, jako svatého. Pro jeho velikou zbožnost jej ctili a milovali a na svého poustevníka byli pyšni. Rádi mu tajně donášeli do poustevny jídlo, když byl v kapli a zvonil, neboť by byl musil hladem zemřít. Vídali jej často plakat v zahrádce nebo v lese u poustevny. Slýchali v noci, když odzvonil večerní klekání, jak zpívá žalmy a ke svoji harfě pěje přesmutné písně o falešné lásce a zlém, bídném světě. Až mráz šel lidem po těle. Toužili se dozvědět kdo je tento tajemný a nešťastný cizinec, který takový smutný život vede a straní se světu. Nikdo neměl ani tušení, že tento nešťastný poustevník je  onen krásný mladý rytíř, kterého často vídali chodit a jezdit na koni se Zdeňkou, dcerou bývalého pána Jiřího, která zasadila jeho srdci ránu smrtelnou.

   Tak žil od světa v úplné odloučenosti „smutný mládenec – světa cizinec“. Truchlil nad nešťastnou svojí láskou a zmařeným žitím, až oči sobě vyplakal, takže byl úplně slepý. U nikoho nehledal soucitu, k nikomu neměl důvěru a lásku, nikomu si nezastýskl. Jenom Bohu a svoji harfě.

    Až jednou utichla harfa, oněměl zvonek na kapličce. Ulekli se lidé ze Skály i v Podskalí a jali se svého milého poustevníka hledat. Nalezli ho v kapličce před oltářem, byl na kost vyhublý a schoulený na stupních oltáře. Jakoby se dosud modlil. Na harfě ležel malý lístek, na kterém třesoucí se rukou bylo napsáno, že poustevník zemřel bolem pro nešťasnou lásku a mladým hochům dával radu, aby se varovali žen a lásky. Snažně prosil, aby byl pohřben pod oltářem, vedle svého přítele, rytíře Hroznaty. Dále v lístku prosil, aby odevzdali dopis s uschlou palmovou ratolestí, což naleznou na jeho prsou, paní Zdeňce v Trojovicích. V dopise dával bývalé milé poslední „s Bohem“ a ratolest palmy na památku, že splnil svůj slib. Že vytrpěl mnoho pro lásku k ní, ale že ji její nevěru odpustil a že ji žehná. Ke konci prosil, aby se pomodlili za jeho duši.

 

   Tak dle pověsti žil a zemřel poustevník pod Skálou. Památka na něho je zapsána v lidové písni „ Na Skále v borovém háji“. Píseň o skalském poustevníku byla známa po celých Čechách. Sám historický spisovatel Josef Svátek dosvědčuje, že píseň má původ u nás.

   Aby tato píseň neupadla v zapomnění pan Antonín Sobotka (kronikář) ji vypsal do kroniky a požádal p. kapelníka Františka Havla ze Skutče o napsání not.

 

 

 

 Na Skále v borovém háji

 

 

Na Skále v borovém háji, stála někdy poušť(poustevna),

za ní malinká zahrádka, vedle toho houšť.

Před okénkem bublal potok skrze kvítečka,

asi třicet kroků dále stála kaplička.

 

Na té lesní poušti bydlel smutný mládenec,

žíněný na těle rubáš, na hlavě věnec.

Ve svých zvadlých rukou držel žaltář růženec,

na té lesní poušti bydlel, světa cizinec.

 

Ráno, když odzvonil v kapli, šel v zahradě rýt,

modliti se mezi růže, tvář svou v slzách myl.

V poledne podruhé zvonil, večer potřetí,

a pak počal k svoji harfě, přesmutně pěti.

 

Nikdo k němu přijít nesměl, neb se lidí bál,

zvláště ale sličným dívkám, vždy se vyhýbal.

Snažně prosil nepokoji, by ho nechali,

a k té lesní poušti více neputovali.

 

Jednou ale skrze dva dny zvonek nezazněl,

ulekl se lid pod skálou, snad nám nezemřel.

Strachem bledí pouští lezli, však bez naděje,

kam by se poustevník poděl, smutně pořád hledaje.

 

Tuhle v kapli před oltářem, leží mládenec,

žíněný na těle rubáš, na hlavě věnec.

Ve studených rukou drží žaltář růženec

pryč se odtud odstěhoval, světa cizinec.

 

List na harfě leží malý, psán jest hrubým písmem,

ten jenž leží před oltářem, zemřel jest bolem.

Černá nevěra milenky ho sem zahnala,

a falešná její láska, srdce užrala.

 

Mládenci, jež světem nyní směle kráčíte,

v srdci o bolestech lásky, ještě nevíte.

Utíkejte před dívkami jako rychlí chrt,

neb vám za upřímnou lásku, také dají smrt.